DARY LESNÍHO KRÁLE

 DARY LESNÍHO KRÁLE





V království za mořem, uprostřed lesa na malé mýtince, stála chaloupka. Docela obyčejné prosté stavení, kde žila žena, jejíž jedinou společností byla její samota. Tu a tam jí k práci zazpíval skřivánek, jindy ji potěšil motýl, který přilétl, aby se napil šťávy z květu, jehož vůně ho na záhonek přilákala. Někdy přiběhla rezavá veverka pro mandličku z právě se chladících koláčků. Seskočila ze stromu přímo na okno, vyloupla z koláčku mandličku a hupky dupky zpátky na větev. Takový kousek ženu vždy rozveselil a to byla chvíle, kdy se i na její tváři objevil úsměv. Nikdy se na veverku nerozzlobila. Naopak. Ještě jí přidala nějaký ten oříšek navíc.
  Lesní zvířátka byla její jedinou radostí. Nezapomínala na ně ani v období zimy. Ač sama neměla zásob mnoho, rozdělila se i o to málo, co měla. Dokonce se jednou před krutým mrazem skryli v teple světničky i srna s malým srnečkem a za kamny se choulil párek mladých zajíčků. Ti všichni byli jediní přátelé ženy, jejímž osudem měla být samota. A jak to tak v pohádkách bývá,… - ale nepředbíhejme.
   
Pod modrou oblohou zelený les,
v mechu jí pod nohou mravenec lez,
ruce v tůni chladí, když horký je den,
kdopak ji pohladí, když má jen svůj sen.
Zvířátek pár a slunce žár 
jsou její milí přátelé,
nemá už skoro nic, co ještě přát si víc, 
má jenom srdce zlomené.


1.
Jednoho dne šla žena do města, aby zde prodala pár hrníčků a misek, jejichž výroba byla její jedinou obživou. Prodej se zdařil jako obvykle. Její hrníčky byly oblíbené dokonce i u vrchnosti, neboť obrázky zvířátek zdobící nádoby nebyly malovány pouze štětcem, ale hlavně srdcem. A tak se kolem hliněných misek a hrníčků zastavovali měšťané i dvořané, aby si vybrali ten nejkrásnější kousek s nej-hezčími obrázky.
 Dnes tomu nebylo jinak. Žena se vracela s prázdným košíkem a pár groši v kapse. Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla malého drobného mužíka v roztrhaných šatech, který ji už od města sledoval. Došli sotva do poloviny cesty, když mužík přiskočil k ženě a jeho hlas zaburácel do ticha lesa.
 „Dej sem peníze!“
 Žena se lekla, až košík upustila.
 „Ale já mám jen pár grošů, jinak sama nic nemám,“ snažila se mužíkovi vysvětlit.
 Ale ten byl neoblomný.
 „Nedáš-li peníze, dáš život,“ křičel chraplavým hlasem.
 Žena dostala strach a nezbývalo ji nic jiného, než dát loupežníkovi své těžce vydělané groše. Už už sahala do váčku pro grošíky, když tu se znenadání celým lesem rozlehl šum, jako kdyby vítr pročesával listí. Ale na stromech se nepohnul ani lísteček. Najednou se odkudsi zjevil - sám lesní král. Lekli se oba - žena i loupežník. V plášti, který splynul s barvami lesa, a s holí, jejíž konec namířil na loupežníka, promluvil hlubokým a silným hlasem.
 „Protože tys jako člověk nepoctivě žil, tvou úlohou nyní bude jen všem k užitku být. Cestou znaveným lidem posloužíš k odpočinku, drobné zvěři k úkrytu.“
 A než se kdo nadál, proměnil se mužík v pařez. Obyčejný pařez, na němž rádi spočinou unavení lidé a v jehož kořenech naleznou úkryt mravenci, brouci, ještěrky a ostatní malá zvířátka. Žena padla na kolena a se sepjatýma rukama začala lesnímu králi děkovat.
 „Mnohokráte děkuji za záchranu, lesní králi, a věř, že ti nechci zůstat dlužná. Řekni, co mohu já, prostá žena, pro tebe vykonat?“
 „Vstaň, Jozefko,“ oslovil ženu jménem, které tak krásně nikdo už dlouho nevyslovil.
 V jejích očích postřehl údiv.
 „Divíš se, Jozefko, odkud znám tvé jméno? Není nikdo, koho bych v tomto lese neznal. A mohl bych snad přehlédnout ženu, která se tak obětavě stará o můj les? Já tobě zůstanu navždy dlužen. Ale přece jenom bych se ti rád odvděčil. Není něco, po čem by tvé srdce toužilo? Pověz, Jozefko. A bude-li to v mých silách, tvé přání splním.“
 „Po čem touží srdce mé, lesní králi, se nedá vyjádřit slovy. Jsem šťastná, že kolem mne žijí přátelé, kterým mohu být nápomocna, ale ...,“ Jozefka se na chvíli odmlčela, „ale lidský hlas mi chybí. Někdo, s kým bych se smála nebo komu bych slzy utírala. Kdo by mi o svých snech vyprávěl a s kým bych se mohla já o svou radost podělit.“
 Lesní král Jozefku bedlivě poslouchal a nakonec pravil:
 „Poslyš mou radu. Jdi nyní domů a to, co v košíku doma nalezneš, opatruj.“ Po těchto slovech zmizel tak nenadále, jak se objevil.
 Jozefka nevěděla, zda se jí to jen nezdálo. Snad byla cestou znavena a na chvíli zdřímla v trávě. Vzala košík a šla domů.

 Doma položila košík na lavici a tu si všimla, že není prázdný. Na dně ležel malý javorový lístek. Náhle si vzpomněla na slova lesního krále. Má opatrovat to, co doma v košíku nalezne. Že by se jí to opravdu nezdálo?
 A tak otevřela truhlu a javorový lístek do ní opatrně položila.
 Přišel večer a se sluníčkem se ke spánku uložila i Jozefka.


2.
Ráno, když první paprsek pošimral Jozefku do tváře, ozvalo se podivné klepání. Že by datel ťukal do kmene stromu? Kdepak, klepání přicházelo ze světnice. Tak Jozefka vstala a hledala, odkud se podivné zvuky ozývají.
 „Ťuk-ťuk“ zaslechla náhle z její vlastní truhly. Pomalu ji otevřela a udiveně zůstala stát. Na ručně vyšívaném ubruse, kterým zdobila stůl ve slavnostních chvílích, leželo malé miminko. Krásný, usmívající se chlapeček vesele mával ručkami a pěstičky narážející na stěnu truhly dělaly „ťuk-ťuk, ťuk-ťuk“.
 Jozefka se dívala na ten usmívající se uzlíček, a když se vzpamatovala, pochopila, co se stalo. Lesní král vyslyšel její prosbu a dal jí jednoho ze svých synů lesa. A protože byl chlapeček původně javorovým lístkem, dala mu jméno Javůrek.

 Javůrek nebyl jako ostatní děti. Uplynul měsíc a z malého miminka vyrostl statný mládenec. Urostlý, pracovitý a velice chytrý mladík, který nadevše miloval svou maminku a stejně jako ona i celý les.
 Jednoho dne mu vypověděla, jak potkala lesního krále a jak se díky němu stal Javůrek jejím synem.
 „Ach, maminko, jsem tak rád, že tě mám. Nebýt tebe, snad bych byl stále pouhým lístkem na javoru. A přitom je život člověka tak krásný a zajímavý.“ V jeho hnědých očích se zaleskl pocit štěstí. „Slib mi, že mě nikdy neopustíš.“
 „To ti nemohu synku slíbit. Každý někoho jednou opustí. I ty mně možná dáš sbohem, až bude pro tvé srdce naše chaloupka příliš malá.“
 Pro Jozefku bylo těžké připustit si, že by měl syn z chaloupky odejít. Ale pokud ho svět bude lákat, bránit mu nebude.
 „Kdepak, maminko,“ dušoval se Javůrek, „já nikdy neodejdu.“
 „I neslibuj,“ pravila se smíchem, i když jí do smíchu právě nebylo. Bez Javůrka si už život v chaloupce neuměla představit.


V chaloupce radost, smích, žena už syna má,
ač je to jen pár dní, Javůrek všechno zná.
Kam chodí slunce spát, kde ráno vychází,
spolu se mohou smát, radost jim neschází.
Tak lesní král jí štěstí dal 
s darem, jenž v syna proměnil,
svou lásku může dát, plakat i s ním se smát, 
kéž by se ten čas nezměnil.


3.
Tak, jako teče voda v potoce, ubíhal i čas. Přešel podzim, přešla zima a nastalo jaro. Louky plné květů hrály všemi barvami, krajem zněl ptačí zpěv a celý svět byl šťastný. Jen Javůrek ne. Jeho smích se už nerozléhal po chaloupce, ani s ptáčky nerozmlouval, jen zadumaně chodil sem a tam. Ve dne oči přivíral, v noci oka nezamhouřil. Jozefka by mu tak ráda pomohla, aby byl zase šťastný, ale na jaké trápení hledat lék? Javůrek mlčel, nic neříkal a on i Jozefka trpěli čím dál víc.
 
 Jednoho dne odešla Jozefka do lesa a tam u známého pařezu zvolala:
 „Lesní králi, lesní králi. Prosím, pomoz mému i Javůrkovu trápení, víš-li, co mu bolest způsobuje.“
 „Vím, co tvého syna trápí,“ odpověděl jí hlas z lesa. Hluboký a silný hlas lesního krále. „Trápí ho tobě daný slib.“
 „Slib?“ Jozefka nechápala. „Proč by ho tak moc trápil nějaký slib?“ ptala se dál lesního krále.
 „Běž domů a zeptej se. Sám ti odpoví.“ Hlas utichl.

 Jozefka, ještě více zmatená, se vrátila domů. Javůrek seděl na lavici u kamen a jeho smutný pohled vzbuzoval lítost a veliká muka v matčině srdci. Přisedla k synovi a plna soucitu pohladila jeho tvář.
 „Řekni mi, Javůrku, co tě trápí? Třeba ti mohu pomoci.“
 „Nevím, jak bys mně mohla pomoci, maminko. Sám si nerozumím. Můj rozum se pře s mým srdcem. Nevím, komu z nich mám dát za pravdu.“ Seděl a oči měl stále upřeny někam do neznáma.
 „Tak jen mi pověz, co říká tvůj rozum a co tvé srdce.“ Vložila jeho ruce do svých a čekala.
 „Rozum mi říká, že jsem tvůj syn a ty - má milovaná maminka, že miluji les a naši chaloupku. Ale srdce říká, že mu něco nebo někdo ještě chybí a že bych měl odejít a najít to. Jenže já tě nemohu opustit. Patříme k sobě,“ odmlčel se a tiše dodal, „slíbil jsem ti, že nikdy neodejdu.“ Konečně z Javůrka spadla všechna tíha, kterou svým mlčením nesl.
 Jozefka se na Javůrka zahleděla a se slzami a zároveň s úsměvem řekla:
 „Tak tohle tě celý ten čas trápilo? Do světa bys šel, ale říci sbohem neumíš?“
 Objala svého syna a oba náhle cítili, jako by se probouzeli ze zlého snu. Z Javůrkových očí zmizel smutek a nahradila ho touha. Začal Jozefce vyprávět, co již dlouho nosil v srdci.
 „Víš, maminko, mnoho nocí nespím. Kdykoliv zavřu oči, tak ji vidím. Nádhernou dívku s očima jak tůňka, ve které se odráží nebe bez mráčku. Vlasy černé jak havraní peří a tvář má jako růžové poupátko.“
 Javůrek zasněně opěvoval krásu dívky, jejíž obraz se mu stále zjevoval ve snech. Nerozuměl tomu, ale věděl, že ji musí najít. Jen tak bude jeho srdce zase šťastné.
 Jozefka, ač nerada by se s Javůrkem loučila, nemohla dopustit, aby se její syn utrápil. Sama tuto bolest kdysi poznala. Před mnoha a mnoha lety milovala mladíka, který její lásku opětoval. Tajně se scházeli pod starým dubem, kde si lásku a věrnost vyznávali.
Ona - chudá dívka, on - v šatech s erbem. Jeho rodiče však lásce nepřáli, a přestože mladík sliboval, že se jejich rozhodnutí vzepře, svůj slib nesplnil. Ještě mnoho dní chodila Jozefka ke starému dubu, ale mladík se tam již neobjevil.

 Dny, které následovaly, byly opět plné Javůrkova smíchu. Jen v očích Jozefky se občas zablýskl smutek. Synovi ve štěstí bránit nechtěla, ale kdo ví, zda se jí ze světa vrátí.
 Protože byl Javůrek hodný hoch, chtěl Jozefce ještě vypomoci - nařezal dříví do zásoby, vyrobil spoustu hrníčků a misek a vyspravil střechu. Když měl vše hotové i jemu se najednou zdál odchod velmi těžký. Měl trochu strach z toho velkého světa. Vždyť nikdy nebyl dál, než kam sahal jejich les.

 Každé loučení je smutné. O to smutnější, když se loučí matka se synem.
 „Dej na sebe v tom světě pozor, Javůrku. Vyvaruj se lží, přetvářky a zloby. Poslechni vždy své srdce. A bude-li ti nejhůř, vzpomeň na lesního krále.“ Oči se jí pomalu zalévaly slzami, ale plakat nechtěla. Musela myslet na Javůrkovo štěstí.
  Záhonky už byly pokropeny ranní rosou a sluncem zalitá cesta čekala na Javůrka. Ten objal svou matku tak silně, jak to jen milující syn dokáže.
 „Běž, blázínku, vždyť mě umačkáš,“ zasmála se Jozefka.
 A tak tam stáli v objetí, v Javůrkově torničce chladly koláčky a nad hlavou jim skřivánek zpíval písničku na rozloučenou.
 „Sbohem, maminko,“ políbil Jozefku na čelo a naposledy se zadíval na místo, které pro něho bylo domovem.
 Vzal svoji torničku a šel. Ještě dlouho se za ním Jozefka dívala, dokud jí cestu nezakryly poslední stromy.
 Opouští ji štěstí, pomyslila si. Když ale bolest z loučení trochu ustoupila, uvědomila si, že syna neztrácí navždy. Jen mu umožnila porozhlédnout se po světě. A když se mu zasteskne, má se kam vrátit. Vždyť tady je jeho domov. V tomto lese, na malé mýtince.

4.
Na Javůrka nyní čekal jiný svět. Jaký asi bude, ptal se sám sebe. Má se ho bát nebo se má těšit? Bude tak krásný jako tvář, která ho omámila? A komu patří ten obraz? V hlavě se mu honila otázka za otázkou, ale nebyl zde nikdo, kdo by mu na ně odpověděl.
 Javůrek chodil lesem křížem krážem. Nebloudil, vždyť tady znal každý pařez, každý kořen i každý potůček. Jen nevěděl, která cesta z lesa vede k jeho vysněné dívce, do níž se zamiloval.


Lesem teď prochází Javůrek zasněný,
láska ho provází, jde jako zmámený.
Mezi stromy slunce svítí do tváře,
les snad nemá konce, kdo cestu ukáže?
Chlapec teď má jen v srdci žal 
a ve své duši trápení,
ve snech se zjevuje dívka, jíž miluje, 
chodí a hledá znamení,
o kterém ví, že vede k ní, 
kdo mu směr správný ukáže?
On se však nevzdává, láska mu dodává 
jistotu, že to dokáže.



 Přišel večer a Javůrek ulehl ke spánku. I zde, na měkkém mechu, se mu zdál sen o dívce s modrýma očima. 

 Ráno, když z tůňky nabíral vodu, aby žízeň uhasil, zjevil se náhle lesní král. Protože mu Jozefka o králi vyprávěla, hned ho poznal. Byl to jeho otec, a přeci ho nikdy nespatřil. Až nyní.
 „Lesní král,“ zašeptal.
 „Ano, Javůrku, jsem to já,“ odpověděl svým silným a hlubokým hlasem, „a také vím, že hledáš cestu za štěstím. Jsi moudrý, a tak ti malá rada postačí. Běž tam, kam chodí slunce spát, tam, kde před spánkem svou tvář v zrcadle shlíží.“ Odmlčel se. „Teď nastav ruku a přijmi můj dar.“
 Vložil chlapci do dlaně jeden kaštan a zmizel. Javůrek nestačil králi poděkovat, a tak jen zvolal:
 „Děkuji ti, lesní králi, za radu i za dar.“ Uložil kaštan do torničky a zamyslil se. Kam chodí slunce spát, věděl. Snad přijde i na to, kde svou tvář před spánkem v zrcadle shlíží.
 Šel celý den. 
 Les zanedlouho pokryla tma a byl tu pouze měsíc, který Javůrkovi přál dobrou noc. Torničku s darem složil pod hlavu a usnul spánkem spravedlivým.


5.
Javůrka probudily až první sluneční paprsky. Protáhl si tělo, promnul si oči a tu si všiml, že se jeho tornička podivně hýbe. Opatrně ji pootevřel a nahlédl dovnitř. Ze tmy se na něho dívala dvě malá očička. Za chvíli začal z torničky vylézat i zvědavý čumáček, potom hnědá ouška a nakonec se vykulilo roztomilé štěňátko.
 „Podívejme, co se nám tu vyklubalo,“ zasmál se Javůrek a vzal štěně do náručí. Byla to taková malá kulička, která se mu v dlani hned stočila do klubíčka a usnula.
 „Vítám tě na světě, drobečku,“ řekl šeptem, aby pejska nevzbudil. „Ty jsi určitě ten dárek od lesního krále. Tak ti budu říkat Kaštánek. Souhlasíš?“
 Štěně ze spaní tiše zavrnělo. Protože bylo velice malé a nožičky by se mu při chůzi ještě pletly, vložil ho Javůrek zpátky do torničky.
 „Myslím, Kaštánku, že takhle to bude pro oba lehčí.“
 Vydali se dál na společnou cestu. A než se slunce přehouplo na obloze, byla tornička stále těžší a těžší. Otevřel ji a zjistil, že jeho malý Kaštánek už není žádné štěňátko, ale skoro dospělý pes.
 „Aha, vidím, kamaráde, že už můžeš běhat po svých.“
 Postavil pejska na zem, ale ten hned začal šplhat zpátky.
 „Kdepak, Kaštánku, žádné nošení. Teď jsi velký a můžeš běhat sám.“
 Pejsek pochopil, že svého pána nepřemluví, a tak ho následoval po všech čtyřech, jak se na správného psa sluší.
 Les byl tím nejlepším místem ke hraní. Kaštánek běhal a skákal, neustále se Javůrkovi schovával za stromy i do křoví a měl nesmírnou radost, když ho nemohl najít. To pak na něj odněkud bafl a Javůrek dělal, že se lekl. 
 Den jim utekl jako voda. Spánek volal, a tak nezbývalo, než ulehnout a vyčkat rána, které mohlo přinést mnoho nového.
 
 S jitrem se vzbudilo nejen sluníčko, ale i dva přátelé, na které čekala možná krátká, možná dlouhá cesta.
 Ani jeden z nich netušil, co na ně les chystá. 
Bezstarostně si vykračovali a nepostřehli, že lesní půda pod jejich nohama podezřele měkne. Lehounký Kaštánek si pobíhal vesele kolem, ale těžšímu Javůrkovi se náhle začaly nohy bořit do půdy. Bylo pozdě, když si všiml, že klesá do nitra země. Bažina ho začala pomalu pohlcovat a Javůrek klesal stále níž a níž.
 „Kaštánku, pomoc!“ volal svého druha. Čím více se snažil z náručí bažiny vymanit, tím více se propadal. 
Pejsek pochopil, že jeho přítel potřebuje nutně pomoc. Ale jak to provést? Kaštánek se točil dokolečka a rozhlížel se. Náhle mu do oka padla veliká a silná větev. To už byl chudák Javůrek po pás v močálu.
 Pevným psím stiskem uchopil Kaštánek větev a vláčel ji k Javůrkovi. Byla moc těžká. Ale povedlo se a Javůrek, kterému už z bažiny koukaly jen ruce a hlava, se rychle chopil větve. Na jedné straně Kaštánek, na druhé Javůrek. Přetahování bylo nerovnoměrné, ale Kaštánek se zapřel packami a pevně držel. Javůrek, přidržující se větve, se pomalu soukal z bažinaté půdy. Kaštánek a jeho zuby silně zaťaté do dřeva zachránili přítele před utonutím.
 Celý znavení klesli oba do trávy. 
 Poté, co se Javůrek omyl v chladné tůňce, mohl se společně s Kaštánkem vydat na další cestu.
 
 Čas plynul a kraj lesa se rychle blížil. Netrvalo dlouho a před Javůrkem se otevřela neznámá krajina.
 „Tak tohle je, Kaštánku, svět.“
 Známý les i ranní slunce zůstaly za zády a vpředu jen cizí kraj, který Javůrka silně přitahoval. A nebyla to pouze touha po poznání neznáma, ale hlavně láska k dívce, o níž chtěl zvědět víc. Kde má však hledat tu, jejíž obraz mu v srdci uvízl?
 Kaštánek poznal, že se jeho pán trápí, a tak se svojí hebkou srstí jemně otřel Javůrkovi o nohy.
 „Vím, příteli, že se mnou sdílíš mé trápení a věř, že tvá přítomnost je mi oporou.“
 Při těchto milých slovech Kaštánek bedlivě poslouchal s oušky nastraženými, aby mu ani slůvko neuniklo.
 „Musíme dál na západ,“ řekl Javůrek. „Najít místo, kde se slunce před spaním shlíží v zrcadle.“


Na této daleké cestě není už sám,
Kaštánka, přítele věrného,u sebe má.
Javůrek dobře ví, co dává v sázku,
kdopak mu odpoví na otázku?
Kde hledat má, kudy jít dál, 
kde leží místo tajemné,
a tak hned poránu šlapou vstříc neznámu, 
v krajině krásné, kouzelné.



6.
Putovali překrásným krajem. Kolem louky plné květů přenádherných barev, které svojí pestrostí lákaly nejen motýlky, včeličky, čmeláčky a jiný hmyz, ale i Javůrkovi připadala tato krajina jako sen. Znal spoustu květin, které rostly v jeho rodném lese, ale takový lán barev ještě neviděl.
 Byl slunný den a oba si radostně vyšlapovali pod jasně modrou oblohou. Ve dvou jim cesta ubíhala rychleji. Honili se, hráli si, tu si pro potěšení potůček přeskočili, ale ze správného směru nesešli.
 Téměř dva dny jim trvala cesta tímto krajem. Náhle se však ráz krajiny změnil a Javůrek s Kaštánkem spatřili horu. Kopec nebyl vysoký, zato měl prudké stoupání a oba se řádně zapotili, než dosáhli vrcholu. 
 Tu se jim naskytl pohled, který Javůrka ochromil. Před nimi se rozlévalo obrovité jezero, jehož břehu nebylo možno dohlédnout. Mělo blankytně modrou barvu a bylo tak průzračné, že mohli na dně spatřit blýskavé oblázky i zlatá zrnka písku. V mírně zvlněné hladině se odráželo z oblohy několik mráčků, jako by v jezeře rejdily bílé rybky. 
 Zanedlouho se začalo zbarvovat do ruda, a když se Javůrek zahleděl do dáli, viděl, že zapadá slunce. Byl to odraz zapadajícího slunce, který zabarvil jezero. A nyní si uvědomil, že právě objevil místo, kde se slunce před spaním shlíží v zrcadle.
 „Podívej, Kaštánku,“ sklonil se a pohladil psa po hřbetě, „jsme u cíle naší cesty. Tady někde musí žít dívka, o které se mi každou noc zdá.“
 Začal se rozhlížet kolem sebe. Neviděl nic než jezero, horu, písečný břeh a v dálce skalisko, jehož výběžek se tyčil nad jezerem. Už ztrácel naději, když si všiml něčeho zvláštního. Nad skaliskem se cosi zablýsklo. Vydal se tím směrem v naději, že záblesk je znamením, které ho přivede k jeho vysněné dívce.
 Věděl, že zanedlouho bude tma, a protože byl tak blízko u cíle - alespoň v to doufal - , nechtěl čekat až do rána. Skalisko nebylo daleko, ale přesto se rozeběhl, aby byl na místě do setmění.
 Slunce již téměř zmizelo ve vlnách jezera, když vystoupil Javůrek s Kaštánkem na vrchol skály. Záblesk, jenž měl být znamením, byl ve skutečnosti odlesk slunce od korouhvičky na věžičce. A tato malá věž patřila k zámku, který jako by se skrýval před světem, obklopen z jedné strany jezerem, z ostatních skalnatými horami. Jen v severní hoře byla úžina tak pro koně či malý kočár.
 „Podívej, Kaštánku,“ zvolal radostně Javůrek, „tady musím najít odpověď.“
 Ačkoliv byl po cestě značně unavený, blízkost cíle mu dodala novou sílu. Následován věrným přítelem, stanul před branou. 
 Brána zavřená a po strážích ani vidu ani slechu. Ani ze zámku se žádný zvuk neozýval. Že by byl opuštěný?
 Javůrek na vrata silně zabušil a zvolal:
 „Je tu někdo?“
 Otázka zůstala bez odpovědi. 
 Pokusil se bránu otevřít. S hlučným zavrzáním a skřípotem, že až v uších zaléhalo, se pootevřela. Přicházející tma tomu všemu dodávala nádech tajemna. Někomu by to možná nahánělo i strach. Ale Javůrkovi ne.
 Vešli a zůstali stát na velkém nádvoří - pustém a tichém. Pouze Kaštánkovo zaštěkání se odrazilo od stěn zámku a vracelo se zpět jako ozvěna.
 „Je tu někdo?“ zvolal znovu, ale dostal jen odpověď ozvěny:
 „Někdo, někdo, někdo.“
 Ještě jednou otázku zopakoval a kromě ozvěny se z horních oken ozvalo:
„Kdopak jste a co vás přivádí v tak pozdní hodinu?“ Hlas patřil staré ženě.
 Javůrek nevěděl, co má toto místo společné s jeho vysněným obrazem, a tak si řekl, že s pravým důvodem své návštěvy počká.
 „Hledám tady s přítelem službu a střechu nad hlavou,“ trochu zalhal, „pracovat umím, zastanu cokoliv,“ což lež nebyla.
 „Chvíli počkejte,“ řekla žena a okno se zavřelo. 
 Za okamžik vyšla ven. Byla to malá baculatá žena s laskavýma očima. A přestože se na ně mile usmála, nebyl to úsměv šťastného člověka.
 „Kdepak ses tu vzal, mládenče?“ přistoupila blíž a lépe si hosta prohlédla. „Copak tě přivádí do těchto míst?“ 
 „Rád bych požádal o službu a není-li to příliš smělé, i kousek chleba by nyní přišel vhod.“
 „Tak jen pojď dál, hochu, a přítele vezmi sebou. I pro něj se nějaké sousto najde. Hladovému se těžko usíná.“
 Kaštánek zavrtěl ocáskem a důkladně si olízl čenich. Tady se mu bude líbit. Určitě zde o jídlo nouze nebude.
 Paní je zavedla do kuchyně a usadila ke stolu - vlastně jen chlapce. Kaštánek si našel své místo pod stolem.  
 Javůrek si všiml, že je zde zvláštní klid. Nikde nikdo. Ani žádné hlasy se neozývají. Copak je to za podivný zámek?
 Přestal o tom přemýšlet, neboť ta dobrá žena přinesla na stůl mísu s kaší, k tomu krajíc chleba, hrnek mléka a popřála Javůrkovi dobré chutnání.
 Já jsem tu také, vystrčil Kaštánek zpod stolu hlavičku, aby připomněl, že i on má hlad. Ale to už mu paní nesla menší misku se stejnou kaší, do níž chleba nalámala. 
 „To víš, že jsem na tebe nezapomněla,“ jako by četla jeho myšlenky.
 Posadila se k Javůrkovi za stůl a sledovala, jak jim chutná. 
 Nejdříve dojedl Kaštánek. Jak by také ne, vždyť to bylo po dlouhé době opravdové jídlo. Dokud měl Javůrek Jozefčiny koláčky, panečku, to byla dobrota. Ale i ty jednou došly a pak jim hlad mohly zahnat jedině lesní plody - borůvky, maliny, ostružiny, také houby sbírali, ale copak je takové jídlo pro psa? A proto nyní řádně misku vylízal, aby ani drobeček nezůstal. Posadil se vedle ženy a chtěl ji poděkovat. Nevěděl jak, tak alespoň olízl ruku, která mu takovou pochoutku připravila.
 „Chutnalo ti?“ zeptala se paní a pohladila ho.
 Také Javůrek za dobré jídlo poděkoval, a když paní prázdné misky odnášela, osmělil se zeptat:
 „Pročpak je tu takové pusto? Nikde ani živáčka. Je snad zámek zakletý?“
 Poslední otázka byla myšlena spíše žertem, ale paní mu s vážnou tváří řekla:
 „Hochu, hochu. Vidím, že nepocházíš z našeho kraje. Proto, než ti nějakou službu svěřím, povím ti vše, co vím. Možná, že už tady nebudeš chtít déle zůstávat.“
 „Jen povídejte,“ žadonil Javůrek, a tak paní začala své vyprávění.
 „Náš zámek, chlapče, je opravdu prokletý, a proto všichni sloužící odešli. Zůstala jsem tu jen já a pan král. Zanedlouho tomu bude rok, co nás postihlo veliké neštěstí. Naši milou a hodnou princezničku unesl zlý čaroděj. Někteří stateční princové se ji pokoušeli vysvobodit, ale nikdo se již nevrátil.“
 Malá drobná slzička ukápla na bílou zástěru. Žena oči osušila a pokračovala:
 „Já jen vím, že je na toto království již tři sta let uvalena kletba. Pouze král zná celou pravdu. Ale ten již veškerou naději ztratil. Sedí v komnatě a jako ve snách stále hledí na obraz své dcery. Také já trpím, neboť jsem byla princezně chůvou od jejího narození. Matku chuděra nepoznala a teď ji postihl tak krutý osud.“
 Chůva se odmlčela a na okamžik nastalo ticho. Ani Javůrek nevěděl, co říci. Pochopil, že zde svoji vysněnou dívku nenajde. Bylo mu však této ženy líto. Sama se musela starat o tak velký zámek. 
 Princeznina chůva vyčetla z jeho očí nerozhodnost, a tak řekla:
 „Víš co, mládenče, venku je již tma, a tak zde raději přespi. Ráno se rozhodneš, zda zůstaneš či ne.“
 „Děkuji vám, paní.“
 „Ale běž, jaká já jsem paní. Jsem prostě chůva. A jak mám říkat tobě?“
 „Já jsem Javůrek a tenhle malý neposeda je můj věrný Kaštánek, kterému vděčím za svůj život,“ představil sebe a svého přítele, jehož ocásek kmital ze strany na stranu, jakmile zaslechl své jméno.
 Chůva zavedla hosty do malé místnůstky vedle kuchyně a popřála dobrou noc. 
 Byl večer, měsíc nádherně zářil a netrvalo dlouho a Javůrka i Kaštánka přemohl spánek.


7.
Brzy ráno, když kohout svým kokrháním ohlásil nový den, vzbudil se i Javůrek. Říká se, že ráno je moudřejší večera. A je to pravda, neboť i Javůrek pochopil, že nemůže jít slepě za svým cílem, když je tu někdo, kdo potřebuje jeho pomoc. Chůva byla téměř rok na celý zámek sama, a tak se rozhodl, že se pár dní zdrží a pomůže, s čím bude třeba.
 Mezitím v kuchyni pobíhala chůva od plotny ke spíži a od spíže k plotně.
 „Dobré ráno, chůvo,“ popřál chlapec a než se nadál, měl snídani na stole.
 Obrovitý krajíc chleba namazaný máslem a k tomu hrnek teplého mléka. Panečku, to byla snídaně. Také Kaštánek se šel podívat, zda v misce, ve které byla včera tak dobrá kaše, nenajde zase něco chutného. A našel. Chleba nalámaný v mléce je také výborná pochoutka. 
 Po snídani Javůrek chůvě oznámil, že nějaký čas zůstane a pomůže jí s prací na zámku.
 „Chůvo, a souhlasí pan král s tím, abych zde pomáhal?“ zeptal se.
 „Jó, hochu, toho už nic nezajímá. Jen sedí, mlčí, a kdybych mu jídlo nenosila, snad by ani nejedl. Je mi těžko u srdce, když ho takhle vidím. Ale jsem moc ráda, že jste s Kaštánkem tady. S vámi se do zámku zase vrátí život.“
 Slunečný den jako by smyl večerní chmury. Ale jen navenek. Uvnitř stále zůstávala bolest.
 Javůrek se dal hned do práce. Nejdříve nasypal drůbeži, potom podojil kozu. Divil se, proč mají v zámku takové hospodářství. Chůva mu odpověděla, že to bylo přání krále. Nechtěl, aby služebnictvo chodilo na trh. Nikdo nevěděl proč, ale neptali se. Bývalo tu více zvířat, ale když všichni sloužící postupně odcházeli, neměl se o to všechno kdo starat. A tak zbylo pár slípek, kohout, koza a jeden starý koník.

 Než byla doba oběda, stačil Javůrek naštípat dříví a nanosit ho do kuchyně, vymést komín, aby kamna lépe táhla a namazat vrzající vrata.
 Ani po obědě nezahálel. Bylo potřeba vyčistit krb, zamést nádvoří a nanosit vodu. Chůva si ho nemohla vynachválit. Tak pracovitého hocha ještě neviděla. Ale když se chystal vydrhnout podlahu v kuchyni, se smíchem ho zarazila:
 „Pro dnešek už toho nech, chlapče. Ať se mi tady neupracuješ,“ smála se a do zámku se opravdu začal vracet život.
 
 Večer, když bylo vše hotovo, sedl si Javůrek s chůvou ke stolu a povídali si. Chlapec vyprávěl o sobě, Jozefce a jejich lesu a chůva s rozzářenýma očima vzpomínala na dětství princezny Pomněnky. Takto si vypravovali po několik večerů, až měl Javůrek pocit, že snad s Pomněnkou vyrůstal. Musela to být moc hodná princezna, pomyslel si. Slýchával, že urozené princezny jsou pyšné a nafoukané, ale Pomněnka ne. Neznal ji, ale i tak ji měl rád. 
 Přesto, že byl na zámku šťastný, nemohl zapomenout na Jozefku a svůj sen, kvůli kterému se do světa vydal. Každý den si říkal, že už zítra zámek opustí a půjde dál hledat svou dívku s modrýma očima a vlasy černými jak havraní peří, ale stále ho tu něco drželo. Že by soucit s chůvou, která mu už k srdci přirostla? Sám nevěděl.


8.
Jednoho rána požádala chůva Javůrka, aby prošel zámecké chodby a oprášil všechna brnění. Téměř rok se jich žádná ruka nedotkla. Určitě si z nich pavouci udělali své obydlí a obalili je jemnými pavučinkami.
 Chlapec se dal do práce. Neuměl si představit, jak může někdo takové plechové šaty nosit. Byl rád, že není rytíř. Šaty z plátna mu byly milejší. A tak oprašoval a smýčil, občas nějaké to brnění z legrace pozdravil a kroky ho zavedly až do chodby, na jejímž konci byla komnata krále.
 Javůrek nebyl zvědavý, ale protože krále ještě neviděl, přemohla ho touha alespoň štěrbinkou pána tohoto zámku spatřit. Znal jen lesního krále, ale král Jindřich vypadá určitě jinak. Musí být hodně nešťastný, když nikdy neopouští svoji komnatu, přemýšlel Javůrek. Dveře již byly na dosah, a tak se hoch osmělil a potichu je pootevřel. Jen malou škvírku, jen tolik, aby spatřil krále.
 Chůva měla pravdu. Pan král seděl v křesle zády ke dveřím a bez hnutí se kamsi díval. Chlapcův zrak sklouzl k tomuto místu. Náhle strnul, oči i pusu dokořán. Ten obraz, ta tvář, ty oči. Ano, to jsou ty oči, které tak dlouho hledá. Sám král byl tak ponořen do svého smutku, že si nemohl všimnout mladíka, nad jehož utrápeným výrazem by se snad i skála ustrnula. Javůrek netušil, že ta tajemná tvář, kterou už dávno miluje, patří princezně Pomněnce. Proto ho stále něco poutalo k tomuto zámku. A právě v tuto chvíli si uvědomil, že svou milovanou ztratil dříve, než ji mohl poznat.


V komnatě obraz a na něm tvář,
Javůrku, vzpomeň, tu podobu znáš,
ty oči modré, modré jak tůň
a vlasy černé, obraz tvých snů.
V srdci máš žal, ránu ti dal 
osud, co dívku ti hned vzal,
ještě než mohls jí říct ´já tě miluji, 
za tebe život svůj rád bych dal´.


 Pomalu dveře zavřel a jako ve snách procházel chodbami. Nesmýčil, neoprašoval. Jen tak bloudil zámkem a jeho srdce bylo náhle plné smutku a beznaděje. Proč jen ho kroky dovedly do tohoto zámku? Aby poznal, že je jeho cesta zbytečná? V hlavě mu hučelo, před očima měl mlhu, ale přesto ho cosi zavedlo zpět do kuchyně. Tam bezeslova usedl na židli a zahleděl se kamsi do neznáma.
 „Copak se stalo, Javůrku?“ všimla si chůva utrápeného chlapce.
 Ten seděl a mlčel.
 „Nu, pověz, hochu, co se ti přihodilo?“ naléhala a přisedla si k němu.
 „Ach, chůvo,“ posteskl si Javůrek. „Najednou se můj život propadá někam hluboko. Stále jsem žil se snem a věřil, že se jednou stane skutečností. Teď se ten můj sen rozplynul jak ranní mlha a já nevím, co mám dělat.“
 Javůrek začal chůvě vyprávět o svém snu. O tváři, do níž se zamiloval a kterou tak dlouho hledal. A když ji konečně našel, zjistil, že je to pouhá tvář na obraze.
 „Kdo ví, kde čaroděj Pomněnku vězní a zda je ještě živa,“ ukončil své vyprávění Javůrek.
 „Můj zlatý chlapče, tak nyní jsme na trápení již tři.“ Chůva chlapce pohladila a utřela si slzu, která pomalu stékala z oka. Po chvíli však dodala:
 „Není ale pravda, že nevíme, kde ji drží. Jenomže každý, kdo se ji vypravil hledat, zmizel.“
 V tu chvíli svitla Javůrkovi jiskřička naděje.
 „Řekni mi, chůvo, ty znáš to místo?“ zeptal se dychtivě a v jeho hlase bylo něco, co u nikoho jiného nepoznala. Všichni, kteří se o záchranu ucházeli, chtěli ukázat především svou chrabrost a nebojácnost, kdežto v jeho hlase slyšela lásku a naději.
 Také chůva měla náhle pocit, že není ještě vše ztraceno. Co když je právě tento chlapec ten vyvolený? Ale jak by takový obyčejný milý hoch mohl uspět tam, kde neuspěli ani rytíři a stateční princové.
 „Chlapče, ani nevíš, jak ráda bych viděla, že se vracíš s mojí milovanou Pomněnkou. Ale bojím se i o tvůj život.“
 „Neboj se, chůvo. Pomněnka stojí za to, abych svůj život riskoval.“
 „Rozmysli si to dobře, Javůrku,“ prosila ho chůva, ale chlapec byl již rozhodnutý. Pokusí se zachránit princeznu, i kdyby měl o svůj mladý život přijít.
 
 Chůva s nadějí i strachem odvedla Javůrka ke králi. Znovu spatřil ten obraz a nemohl svůj zrak odtrhnout od modrých očí, které se na něj upřeně dívaly. Byl jako v tranzu. Ani neslyšel, co chůva králi povídala a ani nepostřehl, že král již ze svého snění procitl a podíval se na chlapce, který představoval jeho novou naději.
 „Je pravda, hochu, že chceš moji dceru vysvobodit? Nebo mne jen planými řečmi rušíš v mém smutku.“
 Králův hlas probral Javůrka opět k životu.
 „Nedovolil bych si rušit krále, kdybych k tomu neměl důvod.“ Rychle před panovníka poklekl.
 „Vstaň, chlapče,“ promluvil král tichým unaveným hlasem. „Jsi-li opravdu odhodlaný Pomněnku vysvobodit, rád ti povím, co vím. Posaď se a poslouchej.“
 Král začal vypravovat:
 „Před tři sta lety žila v našem rodě překrásná princezna. Byla tak krásná, že se za ní vypravovali i princové z dalekých krajin a cizích zemí, aby ji požádali o ruku. Tahle princezna však měla oči jen pro jediného. Byl to obyčejný prostý mladík, ale jejich láska byla tak veliká, že jim jí kdekdo záviděl. Bohužel i zlý a ukrutný čaroděj, který si tuto princeznu vybral za svoji nevěstu. Nejdříve ji lichotil a nadbíhal, ale když neuspěl, začal vyhrožovat. Princezna však nedbala jeho výhrůžek a rozhodla se vdát za svého milého. Nic platná jim však jejich láska nebyla, protože v den konání svatby vyřkl čaroděj krutou kletbu. Nemá-li ji vlastnit on, nebude ji mít žádný jiný. A aby toho nebylo dost, uvalil svou kletbu na všechny princezny tohoto rodu. Kdyby tato nešťastná princezna neměla bratra, byl by náš rod zanikl. Ale díky němu pokračoval a z nějakého neznámého důvodu se rodili pouze chlapci. Proč jen mé dítě musela být holčička,“ povzdechl si. „Když se Pomněnka narodila, královna žalem nad jejím osudem zemřela. Nechal jsem vystavět tento zámek v domnění, že kletbě i čaroději unikneme. Ale velice jsem se zmýlil. Jeho krutost nás našla i zde a vím jediné, že si ji odvedl na náš starý hrad.“ Odmlčel se a pokračoval. „Nedovedu si představit, jak by se ti mohlo podařit ji vysvobodit, ale dám ti na cestu všechno, co si jen budeš přát. Ty jsi nyní mou jedinou a jistě poslední nadějí.“
 Král skončil své vyprávění. Zbývalo jen popsat, kde leží starý hrad. Netrvalo dlouho a Javůrek zjistil, že to místo zná.
 Jako malý chlapec se jednoho dne zatoulal až na opačný konec lesa, než stála jejich chaloupka. Tam objevil podivné místo se starou zdí, jejíž ponurost mu trochu naháněla strach. Zvědavost mu nedala, aby se na ni doma nezeptal Jozefky. Ta jen odvrátila oči a víc se o záhadné hradbě nemluvilo.

9.
Přípravy na cestu nebyly dlouhé. Vždyť jediné, co potřeboval, byl jeho věrný přítel Kaštánek a něco málo jídla a vody. Také loučení bylo krátké. Chůva přes samé slzy neviděla a Kaštánek, kterému už byla na zámku dlouhá chvíle, radostně hopsal a těšil se na nové dobrodružství. O nebezpečí, které na ně čekalo, neměl ani ponětí.
 
 Sotva opustili zámek, opět tu byli jen dva přátelé a slunce, které jim svítilo na cestu. Už nemuseli bloudit. Jejich cíl byl jasný. Starý hrad v rodném lese, v království lesního krále - jeho otce. Cesta se však zdála být nekonečná. 
 Teprve po dvou dnech se před nimi objevil známý les. Jak rád by se vydal směrem k jejich chaloupce, aby se podíval, zda je Jozefka v pořádku. Jak rád by se přesvědčil, že v ničem nestrádá. Ale nyní je tu někdo, kdo jeho pomoc potřebuje víc. Věděl, že Jozefce je jistě nablízku lesní král, proto s klidným srdcem zamířil rovnou na opačnou stranu lesa. 
 Šel přímo, ne pohodlnou pěšinou. Nevyhýbal se křovinám ani trnitým šlahounům. Necítil, že jeho ruce i nohy jsou samý šrám, před sebou viděl jen nešťastnou dívku ve spárech krutého čaroděje. V patách mu byl stále Kaštánek, který by svého přítele nikdy neopustil. 

 Brzy byli u konce. Už z dálky viděli šedý opar vznášející se nad starým hradem, přes který jen těžko prosvítalo vycházející ranní slunce. To ponuré místo, které si pamatoval z dětství. Protože byla hradba od jednoho konce ke druhému obepnuta černým, odporně vyhlížejícím břečťanem, nebylo snadné objevit vchod. A nebýt Kaštánka, snad by ho ani nenašel.
 Těžké kované dveře se daly otevřít jen ztěžka a pouze tolik, aby se chlapec protáhl dovnitř. Nechal je pootevřené pro případ, že by měli později naspěch.
 Veliké nádvoří vzbuzovalo nepříjemný pocit. Nikdo zde nebyl, a přeci jako by slyšel stovky hlasů. Ani Kaštánek se necítil ve své kůži. Přikrčený, ocásek stažený, ale přesto svého pána následoval. Podivné byly i sochy, pod jejichž pohledy padala na Javůrka úzkost. 
 Neskonalá úleva přišla, jakmile vstoupili do hradu. 
 Veden svým srdcem procházel labyrintem chodeb, až ho kroky dovedly k malým dvířkům. Za nimi bylo schodiště. Začal stoupat vzhůru. Náhle z výšky zaslechl smutnou píseň a ten líbezný hlásek znějící tak teskně nemohl patřit nikomu jinému, než princezně Pomněnce.
 Následován Kaštánkem se rozeběhl za hlasem. Sotva dosáhl posledního schodu, zaslechl zdola šramot blížícího se nebezpečí. Rychle se oba schovali do nejtemnějšího kouta a vyčkávali. Zvuk měnící se ve směs sípavého chrapotu a skřípavého vrzání se zesiloval, až byl tak blízko, že nejen Kaštánkův, ale i Javůrkův čich zaznamenal přítomnost dosti páchnoucího tvora. Jejich těla se ještě více přitiskla do kouta. Neodvažovali se vystrčit ani nos, ale když se zvuk kroků utišil, Javůrkovi nedalo, aby se alespoň koutkem oka nepodíval. 
 Před zavřenými dveřmi stál ohavný stařec v černém hábitu. Vlasy dlouhé, šedé a urousané, podobné spíše stoleté pavučině, nos jak ptačí zoban a zlověstné oči, pod jejichž pohledem muselo zvadnout vše zelené a zemřít všechno živé.
 Až doposud byla slyšet teskná píseň. Jakmile však netvor odemkl dveře, líbezný hlas utichl. Dveře se opět zavřely a za nimi se ozval chraplavý hlas, při němž vstávaly i chlupy na Kaštánkově hřbetě. Slovům nebylo rozumět, ale odpověď na ně byla jasná a zřetelná.
 „Nevím, kolikrát ti mám říkat, že si tě nevezmu! A vůbec nic nemůže změnit mé rozhodnutí.“
 Chlapce překvapilo, že v dívčině hlase nebyl ani náznak strachu a jeho láska k ní ještě vzrostla. Čekal, že se čaroděj rozezlí a byl rozhodnutý přes veškerou hrůzu přispěchat Pomněnce na pomoc. Nic se však nestalo. Jen se otevřely dveře, a jakmile je stařec zavřel a zamkl, se zaskřípáním zubů zaťal pěsti, zkřížil své kostěné ruce nad hlavou a zmizel. 
 Ještě chvíli vyčkali a pak se potichu přiblížili ke dveřím. Kaštánek tiše zakňučel.
 „Kdo je tam?“ zeptal se dívčí hlas.
 „Jmenuji se Javůrek a přišel jsem tě vysvobodit,“ řekl princezně. „Ale ještě nevím jak,“ dodal zklamaně.
 Dostal se tak daleko a teď ho od štěstí dělily jen dubové dveře, od nichž neměl klíč.
 „Jsi zajisté statečný, ale sama nevím, jak se odsud dostat. Bylo tady mnoho rytířů, jenomže k souboji s čarodějem nikdy nedošlo. On je mocný a vládne kouzly. Jakmile se mu někdo postaví do cesty, promění ho v sochu. Jistě si je na nádvoří spatřil. Dveře jsou zamčené a okno je příliš vysoko. Není žádné cesty ven. Proto raději odejdi, než tě čaroděj také promění. Už tak je zde mnoho utrpení. O mne se neboj, mně on neublíží. Neustále čeká na mé svolení provdat se za něho. Ale toho se nedočká.“
 „Viděl jsem ho před chvílí,“ řekl Javůrek šeptem, „zlé blesky mu lítaly z očí, když jsi mu řekla ne. Pak zmizel.“
 „Zkřížil ruce před sebou nebo nad hlavou?“ zeptala se.
 „Nad hlavou. Záleží na tom?“
 „Ano. Zkřížení rukou před očima znamená, že neopustil hrad. Ale takhle nemusíme šeptat, protože není v hradu a nevrátí se dříve než v poledne,“ vysvětlila mu a dodala, „myslím, že by bylo lépe promluvit si jinak než přes dveře. Vyjdi ven do zahrady a já se vykloním z okna.“
 Udělal vše, jak princezna řekla. Došel až do zahrady, která musela být kdysi nádherná. Dnes byla samý plevel a košaté keře bránily slunci, aby svým světlem probudil zemi k životu.
 „Javůrku,“ ozval se hlas shora.
 Zaklonil hlavu a spatřil svůj vysněný obraz. Pomněnka se vykláněla z okna, které nemělo ani okenice ani mříže, a přesto bylo nedostupné. Bylo tak vysoko, jako nejvyšší strom v jeho rodném lese.
 „Tak dlouho jsem tě, Pomněnko, hledal. A teď bych tě měl opustit?“ řekl silnějším hlasem, aby ho princezna nahoře slyšela. „Tvému otci i chůvě jsem slíbil, že tě přivedu a stejně jako tvé ani mé rozhodnutí nic nezmění.“
 Začal princezně vyprávět o svém snu, o tom, jak ho jeho láska k tomuto obrazu přivedla až na zámek.
 Princezně se chlapec líbil a jen ptáček letící kolem vysokého okna mohl spatřit v jejích očích probouzející se lásku k tomuto mládenci. Pomněnka se na něho začala usmívat. Její úsměv však pohasl, když slyšela, jaké trápení prožívá její otec.
 Povídali si a samým štěstím zapomněli na nebezpečí, které jim neustále hrozilo. Slunce se na obloze pomalu přesunulo a nyní jim svítilo přímo nad hlavou. Bylo poledne.
 S hromovým zaburácením se před Javůrkem zjevil čaroděj. 
 „Tak princezny se ti zachtělo, panáčku?“ zachroptěl.
 Kaštánek skočil mezi svého pána a čaroděje a vycenil zuby. Vrčel a byl rozhodnutý ubránit svého přítele za každou cenu.
 „Zbytečně jsi vážil cestu. Odtud se živý nedostaneš,“ pokračoval čaroděj a na to vše se shora dívala princezna, která zakřičela:
 „Nech ho být, ty nestvůro!“
 Ale nebylo to nic platné. Ani křik princezny, ani vrčení Kaštánka. 
 Ani Javůrek nevěděl, co má dělat. Co zmůže proti kouzlům? Lesní král - ten by si věděl rady.
 Nic nemohlo zabránit čaroději, aby vykonal, co již mnohokráte předtím. Své ošklivě vyhublé ruce vztáhl k Javůrkovi, dlaně obrátil vzhůru, jako kdyby chtěl chytit cosi padajícího z nebe. Chlapec stál, ani se nepohnul, jako by mu nohy vrostly do země. Pomněnka, sledující tu hrůzu, se rozplakala. Už měla na mysli, že pro záchranu toho milého hocha se obětuje a čaroděje si vezme. Ale bylo pozdě. Z jeho očí vyšlehly osudné blesky, které chlapce zasáhly.
 To, co následovalo, bylo překvapením nejen pro chlapce a princeznu, nýbrž i čaroděj zíral a nezmohl se na slovo. Namísto kamenné sochy tady najednou stál - kůň. Krásný bělouš s hřívou jak padlý sníh. Zaržál a čaroděj se znovu a znovu pokoušel opakovat kouzlo. Ale nic platno. Ať se snažil sebevíc, koně v kámen neproměnil.
 „Co to má znamenat?“ Čaroděj byl vzteky bez sebe. „Není smrtelníka, který by po tomto kouzlu nezkameněl. Co je tohle za čáry?“ rozčiloval se, ale zbytečně. Nemohl vědět, že Javůrek není obyčejný člověk, ale syn mocného krále lesa.
 „Budiž. Nezkameněl jsi, ale vyhrál jsem stejně já,“ promluvil vítězným hlasem. „Tak jako tak se k sobě nedostanete, slova nepromluvíte a z hradu se žádný z vás nedostane. Toť moje pomsta.“ 
 Aby měl jistotu, že koník nikam neodejde, přehodil mu přes hlavu provaz a ten přivázal k jednomu z keřů. Opět zaťal pěsti, zkřížil ruce tentokráte před očima a zmizel. Věděli, že nebude daleko.
 „Ach, můj příteli, to se nemělo stát,“ plakala Pomněnka.
 Bělouš Javůrek jen kopytem hrábl a smutně zaržál.


Na dvoře královském stojí teď bílý kůň,
ona se dívá ven, oči modré jak tůň.
Ve věži vysoké dlouho je zamčená,
pod oknem stojí ten, kdo její srdce má.
Pomněnku znáš a rád ji máš, 
i když jsi v koně zakletý,
věř, jednou přijde den, splní se ti tvůj sen, 
kdy vložíš ruku svou do její.


 Kaštánek pobíhal kolem a vůbec nerozuměl, co se to s jeho pánem stalo. Čaroděj se necítil být tímto tvorem ohrožen, a tak ho nechal být.
  Pomněnčiny slzy zatím padaly dolů na Javůrka a ten je se skloněnou hlavou zachytával. Jen tak mohl být své milované nablízku. Kaštánek se na oba smutně díval a netušil, jak pomoci. 
 Náhle v malé psí hlavičce bleskl nápad.

 Ještě, že Javůrek nechal vrata pootevřená. Proběhl a co mu nohy stačily, pelášil lesem. Nevěděl přesně kam, ale stále běžel. Svým hlasitým štěkotem přivolával toho, kdo jediný mohl pomoci.
 „Co to tropíš, Kaštánku? Proč tu sám běháš a zvěř plašíš?“ ozval se hluboký a silný hlas a než se kdo nadál, stál zde lesní král.
 Kaštánek se zastavil a štěkal a štěkal. Moudrý lesní král mu porozuměl.
 „Vidím, že Javůrek našel svůj sen. A jen zlý čaroděj je tak krutý, aby jim v lásce bránil. Má moc však za hradní zdi nesahá. Nemohu opustit lesní říši. Ale pomohu.“
 Vložil do psí tlamičky stéblo trávy, sklonil se, něco mu pošeptal a nakonec řekl:
 „Nyní, příteli, spěchej, ať dorazíš do setmění.“

 Kaštánek přiběhl právě včas. Slunko už nebe omalovalo na oranžovo a červánky hlásaly příchod večera. 
 Předními tlapkami vyhloubil jamku, do ní vložil stéblo a zadními řádně hlínu zahrnul. Zbývalo pouze čekat.
 Pomněnka seděla schoulená v koutku své malé komůrky a plakala plná beznaděje.


10.
Brzy ráno se s prvními slunečními paprsky probudili také Javůrek a Kaštánek. Tam, kde bylo zvečera stéblo trávy zasazeno, vyrostla travina tak vysoká, že špičkou dosahovala až k okraji okna. 
 Koník zařehtal a Kaštánek zaštěkal. Chtěli vzbudit princeznu, protože k jejímu vysvobození zbýval už jen krůček.
 „Dobré ráno,“ smutně popřála přátelům. Najednou si povšimla zelené traviny, která jí pod oknem vyrostla. 
 „Copak je to?“ zeptala se, jako by jí mohl někdo odpovědět. Náhle jí však napadlo, že jedině pomocí ní se může dostat ven z tohoto vězení. A tak také učinila.
 Jako po provaze slezla dolů, tam odvázala koníka - Javůrka - a všichni se rozeběhli k bráně. Každou chvíli se mohl objevit čaroděj a v útěku jim zabránit.
 U brány se však museli zdržet. Mezi dveřmi byla pouhá škvíra, kterou se Javůrek s tak mohutným koňským tělem neprotáhl. Chtěl Pomněnce říci, aby s Kaštánkem utíkali pryč sami, ale dokázal jenom zařehtat. Princezna se nezdržovala a celou vahou zatlačila na vrata. Ty se nepohnuly. Stačil okamžik, aby přišla na další nápad. Vzala provaz ovázaný kolem Javůrkova krku a druhý konec přivázala k vratům. Javůrek pochopil a vší silou zabral. Jako kůň měl obrovskou sílu. Dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely. Princezna rychle provaz odvázala a se slovy:
 „Promiň, Javůrku, takhle to bude rychlejší,“ nasedla na koně a tryskem uháněli co nejdále od hradu.

 Běželi rychle, vítr jim svištěl kolem uší. I přes hukot větru však zaslechli dusot kopyt. A nebyla to Javůrkova kopyta. V patách jim byl čaroděj na svém černém oři.
 Pomněnka se už viděla zase zamčená ve věži, když se s ní najednou kůň vzepjal a ona padala neznámo kam. Nestačila však dopadnout. Zachytily ji silné paže a postavily ji na pevnou zem. Byl to lesní král. Zjevil se náhle, tak jak to měl ve zvyku, a tím Javůrka - koně - vylekal. Ještě štěstí, že Pomněnku před pádem zachránil.
 Král mávl kouzelnou holí a v tom okamžiku se kolem prohnal čaroděj.
 Minul naše tři přátele. A jakpak by ne? Kdopak by si všiml malého javorového lístku ležícího v mechu, či kaštanu pod borůvkovým listím nebo snad drobné bleděmodré květinky rostoucí mezi kořeny stromu. Ano, ta květinka byla princezna Pomněnka, kterou i s jejími přáteli proměnil lesní král.
 Když bylo zlo zažehnáno, všichni se zase proměnili zpět. Byla tu princezna, kolem pobíhal Kaštánek a dokonce se i Javůrkovi vrátila jeho lidská podoba.
 „Od této chvíle jste všichni pod mojí ochranou. Pro čarodějovy oči budete stále lístkem, květinou a kaštanem.“ 
 Děkovali lesnímu králi a jejich díky nebraly konce. A protože již věděli, že jsou jejich srdce navždy láskou propojená a že svatbou své životy spojí, pozvali krále lesa na tuto slavnost.
 „Je mně velice milé vaše pozvání, avšak s díky je musím odmítnout. Nemohu opustit lesní říši, a tak alespoň přijměte mé dary. Opatrujte je, neboť vám v pravou chvíli štěstí přinesou.“
 Když král domluvil, vložil do princezniny dlaně malý kousek dubové kůry a Javůrkovi podal váček plný žaludů.
 „Děkujeme ti, lesní králi,“ pravil Javůrek. „Tolikrát jsi nás obdaroval, že ti zůstaneme nadosmrti dlužni.“ Sotva dořekl, lesní král zmizel. „Lesní králi, prosím,“ zvolal ještě, „jak se má maminka, je v pořádku?“
 A z hloubi lesa se ozvalo:
 „Jak se může mít matka bez syna?“
 Javůrek se jen usmál.
 „Copak král lesa řekl něco veselého?“ zeptala se chlapce udivená princezna.
 „Kdepak, ale nikdy neřekne nic přímo. Vždy mluví v hádankách. Ale já mu dobře rozumím. Kdyby mamince bylo třeba pomoci, jistě by mi král vzkázal nebo by sám pomohl. Takhle vím, že je v pořádku. Jen je jí smutno. Mně se také stýská, a tak, hned jak tě odvedu domů, půjdu za ní.“
 Pomněnka trochu posmutněla. Nechtěla se s Javůrkem rozloučit, ale chápala jeho stesk. I jí se po otci moc stýskalo a nemohla se dočkat, až ho zase uvidí.

 Před sebou měli dlouhou cestu, při níž si mnoho vyprávěli. Pomněnka už tedy věděla, jak lesní král Javůrkovi pomáhal a pochopila, že travina, která jim zachránila život, také od krále pochází.
 Nedosáhli ještě konce lesa, když zaslechli dunění koňských kopyt. Plny strachu se všichni přikrčili ke kmeni stromu. Čaroděj na svém koni prolétl kolem nich, ale nespatřil je. Lesní král měl pravdu.


11.
Trvalo pár dní, než jejich oči spatřily zámecké hradby. Špinaví a hladoví prošli branou a Javůrek zvolal:
„Haló, kde jste kdo, vrátili jsme se!“
 V tu chvíli vyběhla chůva a s rozevřenou náručí jim běžela naproti.
 „Moje zlaté děti,“ volala, oči zalité slzami.
 Za okamžik uviděli krále. Panovník nepanovník, řítil se přes nádvoří vstříc své milované Pomněnce. 
 To bylo objímání a radosti. Těch slz štěstí, ve které už snad nikdo ani nedoufal.
 Proti královským zvyklostem se všichni odebrali do kuchyně. Tam usedli ke stolu - dokonce i král - a chůva ihned připravila něco k jídlu. Když se dosyta najedli, chtěla se Pomněnka rozdělit s otcem o své štěstí. Svěřila mu přání vdát se za Javůrka.
 „Neboj se, tatínku, čaroděj už nám nemůže ublížit. Jsme pod ochranou lesního krále.“ Řekla a podivila se, že tvář jejího otce zvážněla. „Ale, tatínku, vždyť nebýt Javůrka, nikdy bych se nedostala ze spárů zlého čaroděje. Co na tom, že není z urozeného rodu.“
 „Jeho prostý původ mne netrápí, holčičko. Chůva mi o Javůrkovi vyprávěla, a proto vím, že je to hodný hoch. Máš možná pravdu, že vás čaroděj již nedostane, ale bohužel jeho kletba ano.“ Král se odmlčel, a protože se na něj všichni udiveně dívali, musel říci pravdu a odhalit i zbytek hrozného tajemství.
 „Před třemi sty lety,“ začal král vyprávět, „byla na náš rod uvalena kletba. Jak jsem již Javůrkovi řekl, žila zde princezna, která se vzepřela čaroději a rozhodla se vdát za svého milého. V den svatby vyřkl zlou kletbu.“
 „Jakou, otče?“ přerušila ho princezna.
 „Kterákoliv princezna z tohoto rodu sňatek s jiným než s čarodějem uzavře, při třetím úderu svatebního zvonu, který má svazek zpečetit, zkamení. Král odříkal krutou kletbu, která mu již od narození Pomněnky zněla v hlavě.
 „A není žádné pomoci?“ špitla Pomněnka.
 „Jsi-li pod ochranou lesního krále, znamená to, že před čarodějem jsi již v bezpečí. Nevdáš-li se, náš rod zanikne a tím bude kletba zrušena,“ pověděl král, ale jeho slova nikoho neuklidnila.
 Bylo ticho. Až po chvíli - jako by na něco vzpomněl - beze slova vstal a odešel. Zanedlouho se vrátil s tlustou knihou.
 „Ve staré kronice se píše o jakési možnosti, ale je tak podivná, že si ji nepamatuji.“ Začal listovat a všichni dychtivostí ani nedýchali. „Tady to je.“ Ukázal a začal číst. „Kouzlo kletby bude zlomeno svazkem s ženichem původu urozeného a zároveň neurozeného, bohatého a přeci chudého, a ačkoli živého, tak nenarozeného. Vidíte,“ obrátil zrak k ostatním, „že jsou to slova zmatená a zhola nemožná.“
 Opět nastalo smutné ticho. Netrvalo však dlouho.
 „A co když to není nemožné?“ vytrhl je Javůrek ze zamyšlení a Pomněnka, král i chůva na něho pohlédli s otázkou v očích. „Například já. Jsem živ a přeci nenarozený. Bude to pro vás asi překvapení, ale nejsem obyčejný člověk. Nenarodil jsem se, nýbrž jsem se v dítě proměnil z javorového lístku, který daroval lesní král mé matce. Tím pádem je král lesa mým otcem a já jsem vlastně urozený, ačkoli jsem vyrůstal jako člověk prostý v chaloupce své matky. A co se týká bohatství. Od mala jsem žil v chudobě a na vše jsme museli s maminkou těžce vydělat. Ale nemohu říci, že bych byl chudý. Mám lásky a štěstí tolik, že bych je mohl rozdávat. To je mé bohatství.“
 Když skončil, nevěděli, co říci. Ze srdce si všichni přáli, aby právě on byl tím, kdo ukončí kletbu jejich rodu.
 „Tatínku,“ promluvila princezna, „určitě je to on.“
 „Rád bych tomu věřil, ale co když ne?“ řekl král. „Co když se kletba vyplní?“
 „Tatínku králi, věř, že se tak nestane. A kdyby přeci ano, můj život bez Javůrka by byl stejně prázdný jako život kamene. Nemám co ztratit, ale získat můžu mnoho.“
 Chůva se rozplakala, král se zamyslel a pak pravil:
 „Dobře, dítě, ať je tedy po tvém.“


12.
Celý zámek rázem ožil. Král byl trochu v rozpacích, jak zvládnout tak velké přípravy bez služebnictva, ale chůva mu připomněla, že když se dokázala rok starat o celý zámek sama, proč by teď s jejich pomocí nezvládla i jednu svatbu. A tak se začala chystat oslava, na níž nesměla chybět ženichova matka.
 „Rád bych, chlapče, pro tvou maminku poslal kočár, aby mohla být přítomna té velké slávě, ale jak sám víš, chybí zde kočí, který by se tohoto úkolu zhostil. Proto je pouze na tobě odevzdat můj pozdrav a pozvání na zámek.“
 „Bude mi ctí vyřídit jí váš pozdrav,“ řekl upřímně Javůrek, „ale pokud vám to nebude vadit, vyjel bych co nejdříve. Maminka už má o mne jistě strach. Jsem jí za mnoho vděčný a nechci ji rmoutit.“
 Rozloučil se s Pomněnkou i Kaštánkem, který byl rád, že už si může po tak dlouhém putování odpočinout. Zapřáhl koníka, nasedl na kozlík a jel.


V kočáře zlatém jede jak pán,
cestičku domů Javůrek zná,
kolem pár smrků, borovic, bříz, 
bude se ženit, jede jí říct.
Výčitky měl, že odešel, 
matku zanechal samotnou,
teď už se vrací zpět, nad hlavou ptačí zpěv, 
veze jí zprávu radostnou.


13.
Neuběhl jediný den, kdy by Jozefka nevyhlížela svého syna. Ani dnes tomu nebylo jinak. Seděla na lavici před chaloupkou a dívala se k místu, kde Javůrka spatřila naposledy. Poslouchala zpěv ptáků, cvrlikání a trylkování, ale náhle byl tento překrásný lesní koncert narušen podivným zvukem. Jako když kola vozu drnčí na nerovné cestě. Ale kdopak by jel do těchto míst? Vždyť kromě její chaloupky zde není jiné stavení.
 Zanedlouho nejen slyšela, ale i viděla, že se opravdu někdo blíží k její chaloupce. Neměla čas dlouho rozmýšlet, co za vzácnou návštěvu ve zlatém kočáře k ní míří, neboť už z dálky viděla, jak na ni z kozlíku mává a hlasitě volá - její syn.
 Srdce se jí radostí málem zastavilo. Pomalu vstala a to veliké štěstí jí vehnalo slzy do očí. Jakmile kočár zastavil, Javůrek se rozeběhl a skončil v matčině náruči. Přešťastná Jozefka držela syna v objetí a bála se ho pustit, aby jí náhodou znovu neodešel.
 Když oba nabrali dechu, bylo načase povyprávět, jak Javůrek objevil zámek, jak se s pomocí lesního krále zachránili s Pomněnkou ze zajetí čaroděje a nakonec, že se chystá jejich svatba. Když se svěřil i s nebezpečím hrozící kletby, bylo Jozefce znovu do pláče. Bylo jí líto Pomněnky. Jak ta musela ten rok trpět a ani teď není v bezpečí.
 Nasedli do kočáru a odjeli směrem k zámku. Ale pokud si oba mysleli, že už je všem překvapením konec, mýlili se. 
 Projeli zámeckou bránou a kočár zastavil na nádvoří, kde je již všichni s napětím očekávali. Kaštánek byl první, kdo vyběhl svého pána přivítat a ani Pomněnka dlouho neotálela. Vrhla se Javůrkovi do náručí, jako by to nebyla princezna, ale holka ze vsi. Nikdo jí to však neměl za zlé. Poté pomohl Javůrek Jozefce z kočáru a předvedl před krále, aby ji představil. Nestačil nic říci, neboť král promluvil jako první.
 „Jozefko,“ pronesl potichu, jako kdyby se bá